Toho krásného říjnového dne, kdy venku nádherně svítilo slunce a uvnitř uneseného letadla byla přítomna smrt, přemýšlela Rachel Chindlerová o ironii svého života. Zkoušíš tak těžce a skončíš tak špatně! Vrátíš se do školy, když je ti pětatřicet, nemáš manžela, ale zato na krku dítě. Dosáhneš stupeň magistra na večerní univerzitě a pak Master of Library Science při soustředěném a trvalém zápasu o živobytí. Hledáš práci, jsi štíhlá, nijak výjimečně hezká čtyřicetiletá žena, bez zkušeností a s nevalnou životní úrovní. Kupodivu ji najdeš. A dobrou! Pak následují dvě povýšení, a abys oslavila místo hlavní knihovnice, dopřeješ si levný dvoutýdenní zájezd na Havaj. Můj Bože, jak nádherně vypadá Havaj proti zimnímu St. Louis! Pak se díky náhlému nápadu zastavíš na místní vysoké škole, a div divoucí, zjistíš, že tu mají docela pěknou knihovnu, a distingovaný vysloužilý profesor tě pozve na oběd ke své podivuhodné staré babičce. Snad proto, že si tě stará paní oblíbila, slíbí, že doporučí tvé jméno vědecké radě.
A pak přijde tohle.
Trčíš v nehybném turboletadle na konci pomocné přistávací dráhy na letišti v Hilu. Všechny toalety v letadle jsou ucpané a špinavé, o pár řad sedadel před tebou starý muž hlasitě křičí ze spánku. Naproti přes uličku leží tělo zabité ženy, která s tebou během cesty sdílela hotelový pokoj.
To určitě není nic hezkého. Rachel by nad touhle situací jistě plakala, kdyby mohla. Ale ona už plakat nemohla, protože byla dočista vyplakaná.