Rachel

se opřela dozadu, pozorovala, jak Havaj ubíhá kolem automobilu, naslouchala Davidovi a uvažovala, že je to docela hodný muž. Chce předejít tomu, aby vzpomínala na hrůzu, kvůli níž se tu octla. Není snad hezké, že je někdo tak laskavý? A přijde vůbec někdy doba, kdy se k ní někdo bude chovat méně laskavě, takže bude nucena postavit se tváří v tvář uzlíku strachu a bolesti, který stále ještě přetrvává mezi jejími prsy uvnitř hradního koše? Překoná strach, nebo ho nechá explodovat bez ohledu na to, jaký bude mít exploze zničující účinek?