Uvědomila si,

že telefonická domluva mohla být nepřesná. Mohla nějaké to slovo přeslechnout. Nebo se mohl některý přítel únosců dovědět, že přijede. Pak by to s ní nejspíš dopadlo špatně. Prozkoumala své pocity a zjistila, že ji ta myšlenka ve skutečnosti nijak neděsí. Asi byla už dříve vyděšená tolik, že na ni takové pomyšlení neúčinkovalo.
„Paní Chindlerová?“
Bylo to legrační. Její jméno se ozvalo dvakrát, ze dvou různých směrů a dvěma různými hlasy, takže si nejprve pomyslela, že jde o nějakou zvláštní ozvěnu. Pak si všimla nalevo velkého staršího distingovaného pána – jeho jméno bylo Yanami, emeritní profesor David Yanami. Pomalu k ní přistoupil, v ruce červenobílý květinový věnec lei a na tváři uvítací úsměv. Po pravé straně se objevila pohledná dívka s orientální tváří, oblečená v policejní uniformě. I ona měla lei, ovšem medově žluté.