Když se letadlo začalo otřásat, objevily se nad sedadly hlavy rukojmích. Motory burácely, letadlo se dalo do pohybu. Někdo ho řídil, patrně druhý pilot, nebo dokonce někdo z únosců. Letadlo se zvolna pohybovalo po dlážděné dráze, pomalu dvakrát zatočilo na jinou, pak se otočilo znovu. Řev motorů sílil. Letadlo poskočilo, otřáslo se a vzneslo se do vzduchu. Letěli.
Rachel se v tu chvíli zdálo, že cokoliv je lepší než trčet navěky na konci vedlejší přistávací dráhy na Hlavním Lymanově letišti, pozorovat tryskáče a interkontinentální DC-10, které stále odlétají z hlavní ranveje, a být odsouzen k nekonečnému bezmocnému čekání.
Ale nebylo to lepší.
Když vzlétali, objevil se muž v zelenožluté kukle na začátku uličky. Vypadal děsivě. V ruce držel automatickou pistoli. Stál a čekal, zatímco letadlo stoupalo – pouze několik tisíc stop, protože únosci nebrali ohled na letová pravidla – a pak nabralo kurz. Rachel viděla z okénka kobaltově zbarvený Pacifik a beránky na obloze, které se táhly víc než dva tisíce kilometrů daleko. Na levé straně, kde leželo Estheřino tělo, se tyčily vrcholky Mauna Loa a Mauna Kea. Únosce se dal do pohybu.
Beze spěchu kráčel uličkou. V každé řadě zastřelil člověka sedícího na krajním sedadle.
Po deseti řadách vytáhl druhou automatickou pistoli a pokračoval. Byl to vysoký a silný muž. Nikdo se mu nepostavil na odpor. Nikdo nevyskočil a nesáhl po jeho pistoli. Všichni rukojmí byli paralyzováni stejně jako Rachel.