„No dobrá, Rach,“ prohlásila Kuši. „Jsi moc klidná. Zakřič si. Zabreč si, jestli chceš. Ať se stalo, co se stalo, máš tu přátele.“
„Moc se omlouvám,“ začala Rachel, konsternována sama sebou, ale Kuši jen potřásla hlavou.
„O keiki máme vždycky starost, ne? Znáš přece Lona, syna vnučky mé dcery Masuki – vlastně se jmenuje Albert. Dělá nám velké starosti, Rach. Patří k těm oddílům Kamehameha. Nenávidí bílé.“
„Ale Kuši! Rachel je náš host!“ zasáhl David rozzlobeně.
„Rach je dospělá žena, Davide!“ odpověděla babička. „Rach dobře ví, že někteří Havajci nenávidí bělochy, pravděpodobně… hmm… některé jiné rasy také nemohou bílé vystát, ne? Lono studuje historii. Dobře ví, co běloši udělali Havajcům – a pořád dělají. Přijeli do přístavu Honolulu s válečnými loděmi a děly a Havajci zjistili, že už jim Havaj nepatří. Ale Lono není z těch, kteří by unášeli letadla.“
„Kuši má pravdu,“ dodal David úzkostně. „Když Albert studoval na vysoké, skutečně patřil k oddílům Kamehameha a určitě by volil nezávislou Havaj, ale není z těch, kdo by kvůli tomu vraždili.“
Rachel se už plně ovládala. „Já vím, Davide. Je to výborný mladík. Byla bych ráda, kdyby ze Stephena vyrostl muž jako on.“
„Protože vyrostl k dobrému,“ triumfálně zvolala Kuši. „Tady to vidíš! Děláš si starosti – ale všechny keiki, které vyrostou, se obrátí k dobrému. Jako tady David. Akorát že se neoženil.“