„Ne? Ani nic o mně?“ usmál se mladík důvěrně. „Říkají mi Lono. Je to něco jako přezdívka. Byl to jeden z nejmocnějších bohů spolu s Kaném a Kuem. Byl to ten, který skutečně tvořil věci, rozumíte? A když jsem byl mladý, domnívali se, že někam mířím. Myslím, že jsem je později zklamal.“

„To jistě ne,“ řekla Rachel zdvořile.

Pokrčil rameny. „Kuši má z bohů nejradši Pele. Myslím, že Kuši byla před časem feministka, dokonce i pokud se týče bohů. Pele byla žena.“

Rachel nasadila na tváři výraz účastné zdvořilosti. Lona to povzbudilo, takže pokračoval: „Musíte si, paní Chindlerová, uvědomit, že legendy jsou to nejvýznamnější, co my Havajci v dějinách máme.

Dokud nepřišli misionáři, neměli jsme psaný jazyk. Naši historikové byli básníci – jako Homér. Zpěváci zpívali meles, tedy tradiční historické písně, a jiní zpěváci jim naslouchali, pak odešli a zpívali je někde jinde. Tak, jak si je zapamatovali. S různými tvůrčími dodatky, které si sami vymysleli. Existuje dvacet pět různých verzí o tom, jak Pele, bohyně sopek, přišla na Havaj, a přinejmenším sto dalších o jejích sestrách, milencích a nepřátelích – a všechny si vzájemně protiřečí.“