Takové podmínky přirozeně neexistují nikde na Zemi (dokonce ani uvnitř Země). Aby bylo možné vyrobit vodíkovou pumu, musíme je vytvořit uměle. Existuje jediný možný způsob, jak toho dosáhnout: nejprve odpálit normální atomovou bombu – plutoniovou, uranovou nebo z uranu 235 – a využít extrémní teploty a tlaku, aby nastala obtížně spustitelná (ale mnohem mocnější) slučovací reakce.
To je základní „tajemství“ vodíkové bomby. Zbytek je jen inženýrská práce.
Ale inženýrská práce je neobyčejně spletitá.
Za prvé vodík ve vodíkové bombě není přesně totožný s vodíkem v Mendělejevově periodické tabulce prvků. Tam má tu nejjednoduší možnou strukturu každého atomu – jeden proton v jádru, jeden elektron v obalu. To je prvek, z něhož se skládá voda, kterou pijeme, a zároveň i mnohonásobně převládající substance ve vesmíru. Normální vodík lze také slučovat, ale pouze na povrchu hvězdy. Pro vojenské účely je velmi obtížné tuto reakci vyvolat a je také příliš pomalá.