Řešení tohoto problému

je možné několika způsoby. Jeden z nich je uložit malé množství plutonia do schránky a tu pak vystřelit do většího množství. (To byl princip bomby použité v Nagasaki.) Nebo lze obklopit skupinu malých kousků trhavinou, a když je tato trhavina chemicky odpálena, vrhne menší hroudy k sobě, takže se spojí a tak vytvoří nadkritické množství. (To je princip většiny atomových bomb.)
Je to skutečně velmi jednoduché.
Ovšem mnohem problematičtější je udělat to tak, aby bomba nemohla být nikdy odpálena náhodně, ale aby nikdy neselhala, když má být odpálena záměrně. Bylo také třeba vypracovat nezbytné pojistky a bezpečnostní zařízení, aby mohla být svržena z letadla.
Toho všeho dosáhli konstruktéři v roce 1945. Pak se dostalo vědcům, technikům i vojákům uspokojení, že připravili dosud největší člověkem způsobenou explozi, jakou kdy svět viděl. Ekvivalent čtyřiceti tisíc tun trinitrotoluenu byl svržen na bezbranné město Hirošimu.
Z moderního hlediska to byla malá bomba, vždyť neměla větší explozivní sílu, než jakou může mít skupina třiceti bombardérů B-24, svrhávající každodenně po dobu osmi nebo deseti měsíců bomby na cíl. Tato energie však nebyla dávkována po dobu několika měsíců, ale uvolnila se celá ve zlomku sekundy. Zdemolovala budovy, strhla mosty, spálila oči těch, kteří hleděli do epicentra výbuchu, a zabila desítky tisíc jiných.