Rachel se opřela dozadu a přivřela oči. Položila ruku na parapet okna, aby se polaskala se sluníčkem, a pak teprve promluvila.
„Nemyslím, že sem David přijde,“ řekla.
Lono otočil hlavu, a pohlédl na ni přivřenýma očima. „Proč to říkáte?“ zeptal se a nenápadně přesunul ruku ke kapse.
Rachel poslušně odpověděla: „Částečně proto, že jste mi lhal. Váš strýc by vás pro mě nikdy neposlal, protože jste členem Kamehameha Korps. Takže nečekáte na Davida. Na koho to čekáte, Lono?“
Chvíli na ni mlčky hleděl. Unavena jeho pohledem se Rachel odvrátila a pohlédla z okna. Bylo to hezké místo na postavení domu, škoda že byl vypálený.
Dům vypadal jako z amerického předměstí – bíle natřený, obitý prkny, se zelenými okenicemi. Byl to typ domu, s nímž se setkáte v dětských knížkách, kde maminka peče perník a tatínek přichází domů z práce s povolenou kravatou, usměvavou tváří a vždycky má v kapse něco pro děti.