Pokud nebyly dostatečné důkazy o jejich kacířství (herezi; heretik = kacíř), což se stávalo jen zřídkakdy, kterým bylo nazýváno vše, co se právě katolické církvi nehodilo do karet, byly prováděny zkoušky pravdy, tzv. Boží soudy nebo-li ordály. K těmto praktikám si katolická církev sepsala něco jako právní normu, která vešla v platnost již roku 1252, v níž si povolila používání mučení při zkouškách či výsleších a vykonávání zkoušek a trestů veřejně. Při všech těchto ceremoniích byl vždy přítomen alespoň jeden kněz, který ovšem pouze dohlížel na jejich výkon. Logicky pak vina za všechny mrtvé padá na vykonavatele a ne na kněží, protože ti se souzených většinou ani nedotkli.
Oběti inkvizičních procesů byly nejčastěji obviňovány z čarodějnictví, spolčení s ďáblem, protivení se Boží vůli (již představovala církev), či jen zlořádu proti církvi a jejím věřícím. Není náhodou, že jimi byly nejčastěji slabé ženy nebo bohatí vesničané. Přitom každý, kdo se postavil na stranu (od)souzeného, čekal ho stejný nebo ještě horší osud, v případech shovívavosti byl jen zavěšen po tři dny v kleci nahý bez jídla a pití na veřejném místě.
Při zkouškách bylo pro zvýšení symboliky využíváno sv. Trojice, jakožto patronů katolické církve, tudíž i ve zkouškách samotných byla trojka nebo její násobky vždy klíčovými čísly.
Nestávalo se také zřídka, že zkoušky byly pro zvýšení jejich významu prováděny přímo v kostelech při mších a při každé větší slavnosti byl vždy nalezen někdo, kdo posloužil jako oběť. Jeden příklad za všechny. Souzenému nebyla dokázána vina (což se stávalo většinou u shovívavějších služebníků inkvizice) a měl projít následující zkouškou. Na začátku nedělní bohoslužby byl rozdělán na přineseném stolci oheň a do něj následně vložen kus železa. Po celou dobu ceremonií , které byly pro tuto příležitost náležitě prodlouženy se železo nahřívalo. Po skončení mše musel souzený tento kus železa z ohně holou rukou vytáhnout a v sevřené dlani jej přenést na vzdálenost devíti metrů. Pokud tak neučinil, byl uznán vinným. Byl-li schopen toto podstoupit, pak mu byla ovázána rána a postříkána svěcenou vodou. Když se do tří dnů nezahojila nebo zanechala jizvu větší než vlašský ořech, byl upálen nebo zavražděn jiným z mnoha způsobů k tomu určených.
Hlavním rysem inkvizičních soudů je, že cílem nebylo soudit, ale vždy odsoudit, což ostatně vychází z jejich podoby.