Na jednom malém ostrůvku při severním pobřeží japonského ostrova Hokkaidó vyrušili policistu Točí Kagemušiho od poledního jídla. „Vypadni,“ zabručel na dospívající dívku, která vtrhla do jeho domu. „Copak je to tak důležitý, že to nemůže deset minut počkat?“
„Je to důležité,“ nedala se dívka. „Pojďte se mnou prosím ke krabím sádkám. Jsou tam Rusové!“
Rusové! Taková nuda! Ale úřední osoba se musí věnovat i nudným záležitostem. „Jdi do školy a zavolej ruského učitele,“ přikázal. „Ať hned přijde!“ Nečekal, až dívka splní jeho příkaz, nasadil si čepici, upravil si dohodu a lítostivě pohlédl na pěkný řez tuňáka.
Pak nasedl na bicykl a vydal se na jízdu městem. Sádky byly plné rybářů, obchodníků a povalečů. Kagemuši přikázal, ať mu uvolní místo. Přidržoval si čepici proti větru, který tu byl cítit mořem a kuchanými rybami. Spatřil dva promočené, neholené a špinavé muže, kteří nepohodlně seděli na zemi na konci sádek.
Ještě než se dostavil učitel, dověděl se, že se jedná o uprchlíky, jak ostatně předpokládal. Nebylo obtížné najít rybáře, který jim docela dobře rozuměl. Kagemuši jim řekl, aby odešli z mola, od nádrží se svíjejícími se kraby. Usadil je na jednu z lavic v západním stylu, které vlastnil přístav, a vyčkal, dokud nepřišel učitel.
„Tak tedy,“ začal, „co chcete?“
„Přišli jsme požádat o azyl,“ odpověděl jeden s pomocí učitele.
„Samozřejmě, to jsem předpokládal,“ řekl na to policista sarkasticky. „Myslíte si, že jste se octli ve svobodném světě, kde neexistují žádné problémy. Ale víte, tady musíte pro obživu pracovat. Co umíte?“
Muži pohlédli jeden na druhého. „Jsme vrtní experti,“ řekl jeden.