„Dej si pozor na to, co říkáš,“ zasáhl ostře generál Danforth, ale jeho představený jen potřásl hlavou.
Obrátil se ke Stephenovi: „Já bych nikdy neporušil zákon,“ řekl vážně. „Zákon nám k tomu dává právo, synku. A to z několika důvodů. Za prvé je to záležitost bezpečnosti státu – v takovém případě některé zákony prostě neplatí. Za druhé se obávám, že někteří z vás – tebe se to samozřejmě netýká, synku, ale týká se to všech ostatních – se do jisté míry dopustili nelegální činnosti. Některé dokonce můžeme posuzovat jako spoluspiklence teroristů. Právní důsledky však nikomu nehrozí,“ dodal mile, „protože přihlížíme k obtížným podmínkám, v nichž jste se nacházeli. Znáte však určitá fakta, o nichž nesmíte hovořit. Pokud byste někomu podali zmíněné informace, budete zastřeleni pro velezradu. Je tudíž ve vašem vlastním zájmu, abychom se postarali o to, aby k tomu nedošlo.“
Poprvé po dlouhé době se Arkadij Bor hlasitě smál. Tedy – začal se hlasitě smát. Ale jakmile si uvědomil, že se na něj generál dívá, změnil smích na kašel. Sehnul se a dal si ruce před obličej. Ale uvnitř se stále smál.
Tihle Američani! Ten pohled na jejich obličeje! Aspoň si uvědomí, jaký je ve skutečnosti svět. Slova jako „svoboda“ a „demokracie“ jsou moc pěkná, ale lze je brát vážně jen v dobách klidu, kdy nejsou vážnější problémy.