Naproti Rachel sedící starý profesor pohlédl na malého myšího mužíka, který seděl vzpřímeně a opíral se o zeď. „Vás už jsem viděl,“ vykřikl David Yanami. „Potkal jsem vás na toaletě na novoroční večer!“
„Ovšem, doktore Yanami,“ řekl mužík znechuceně, „naneštěstí pro nás oba,“ V čele stolu zvedl hlavu muž ve sportovním obleku, který se až dosud probíral papíry.
„Obávám se, že má pravdu, doktore Yanami. Je opravdu škoda, že jste se do toho zapletl. Teď jste se všichni stali národními rukojmími.“
Stephen Chindler pevně sevřel máminu ruku. Nelíbil se mu ten chlap ve stodolarovém svetru a adidaskách. Nelíbilo se mu, co se děje. Nerozuměl tomu. Ze všeho nejvíc se mu nelíbil pohled na matčinu tvář. Nerozuměl jejímu výrazu. Rachel Chindlerová se napůl usmívala a napůl plakala, když mu zašeptala: „Ach, chlapečku, já už jsem tak unavená z toho, že jsem pořád něčí rukojmí…“