Dva armádní džípy s pohonem všech čtyř kol se vřítily na parkoviště. Z každého vyskočilo šest mužů. Ještě než první muž vyskočil, někdo vystřelil dávku za samopalu a Lono upadl s hrudníkem rozervaným na kusy.
Kuši si povzdechla z hloubi plic – téměř zakvílela, ale bolest nepocházela jen z rozervaného masa v jejím těle.
Viděla, jak muži běží k budově, v níž leží, a za nimi její vnuk, Rachelin syn a policistka. Pak se její vidění zatmělo.

Když zase prohlédla, skláněl se nad ní David. „Ty, Davide,“ řekla hlasitě. „Postaráš se o Rachel a její dítě, ano?“
Vypadal vyplašeně, téměř jako v rozpacích. Ale hlavně vypadal starostlivě. „Nemluv, Kuši,“ prosil ji. „Budeš zase v pořádku. Zavoláme doktora, odvezeme tě do nemocnice…“
„Ale ne, Davide,“ odporovala mu jemně a odstrčila ho trochu dál, aby lépe viděla. Dva muži z džípů táhli s namířenými zbraněmi vzpouzejícího se Kanalou ke kraji parkoviště. Za nimi táhl jiný muž ženu – teroristku. Tohle je ale podivné, pomyslela si Kuši.
A ještě podivnější bylo, že zbylí muži z osádky námořních džípů stáli okolo se zbraněmi v pohotovosti. Hned jak vojáci od teroristů odstoupili, ostatní začali střílet.
Oba teroristé byli mrtvi, ještě než dopadli na zem.
„Proč to udělali?“ vydechla Kuši nevěřícně.
Ještě neuvěřitelnější bylo, když viděla, jak se skupina střelců obrátila. Jejich zbraně teď mířily na Davida, Stephena, policistku, Rachel a jí samotnou.