Nepřestal povídat celou cestu nahoru. Nancy Cheeová mu za to byla vděčná, protože jim to všem pomohlo nemyslet na to, co tam nahoře najdou. Měla spuštěné okénko a doufala (nebo se obávala), že něco seshora uslyší, třeba dávku ze samopalu – pokud už se tam dostala policie. Ale samozřejmě neslyšela nic. Vzdálenost a vítr by to znemožnily, i kdyby bylo co k slyšení.
Když začal starý pán mluvit, podíval se na něj Stephen zvědavě, ale s uspokojením. Občas se se zájmem podíval z okénka. Nancy téměř četla v jeho mysli. Všiml si sněhu na druhé straně propasti s okraji ostrými jako nůž – sníh na Havaji! – a pak se podíval dolů a začalo mu svítat. To bílé, co vyplňovalo jinou propast, nebyl sníh, ale mrak. Vršek mraku viděný shora.
„Už jsme skoro tam,“ řekl David, aby udržel chlapcův zájem. „Nahoře ve hvězdárnách mají čtyři nebo pět hodně velkých teleskopů – optické, infračervené, a všechny možné další přístroje…“
„Skoro tam“ bylo optimistické tvrzení, ale pravda byla, že už byli hodně vysoko na hoře. V téměř čtyřech tisících metrech byl vzduch citelně chladnější. Náhle je zahalil jeden z mraků, které visely nad horou. Dostali se do šedé oslepující bouře. Bušily do nich kapky. Nancy Cheeová si náhle uvědomila, že zapomněla vysílačkou ohlásit, kde jsou, ale teď už na to bylo příliš pozdě, protože řízení auta vyžadovalo obě ruce a všechnu její pozornost. Motor začal vynechávat. Už neměl dost síly. Ve výšce skoro čtyři kilometry nad úrovní moře mu scházelo čtyřicet procent kyslíku a karburátor se zahlcoval.
Pak se ocitli nahoře.