A přece bylo docela příjemné ukazovat Stephenu Chindlerovi okolí sopky. Kromě té jediné otázky už se nevrátil k tomu, co ho sem přivedlo. Stephen s Davidem vylezli u Zpustošené stezky. Stephen pilně cvakal aparátem a snažil se vyfotit malé zelené keříky, které se pokoušely najít si životní prostor v tuhnoucí lávě, která o několik yardů dál byla ještě tekutá a žhavá. Tu a tam zakouřily v průduchách páry a byla tu silně cítit síra. „To bude něco, až tyhle fotky uvidí má přítelkyně,“ řekl Stephen s úsměvem. „Proti tomu nejsou její diáky z Yellowstonského parku nic moc.“
Když David s chlapcem vystoupili, zůstala Nancy v autě a věnovala se vysílačce. Pokud byli všichni pohromadě, slyšel Stephen všechno stejně dobře jako Nancy Cheeová. Dojeli k observatoři Amerického geodetického ústavu. David vyprávěl chlapci, jak se stal žákem jednoho z jeho seizmologů a jak to změnilo jeho život. „Byl to kouzelný člověk,“ řekl David. „Víš něco o seizmologii, Stephene?“
„To opravdu ne,“ doznal Stephen a Nancy Cheeová taky přikývla, aby Davida povzbudila.
„Tak dobrá,“ řekl David s potěšením. „Pod zemským povrchem jsou tu a tam velké kapsy magmatu. Můžete si je představit jako velké nádrže roztavené skály. Ty velké mohou být skoro půl kilometru pod zemí. Naplňují se, jak magma stoupá vzhůru ze zemské kůry. Můžete poznat, kde jsou, někdy i bez přístrojů, prostým okem, protože vyboulí povrch skoro jako míč. Ale obvykle je tato změna tak nepatrná, že byste ji bez přesného měření nezaznamenali, můžete ji ale zjistit pomocí seizmografu. Je to, jako když přiložíte stetoskop na něčí břicho. Můžete sledovat sousto, které ten člověk snědl. Nejdřív je v žaludku, pak ve dvanácterníku, pak v tenkém střevu…“