Tato ohnivá koule (podle jedné verze historky) spadla do Atlantského oceánu. Ten se vypařil. Energie uvolněná nárazem pohltila obsah moře a skály na mořském dnu (a pravděpodobně i jeden nebo dva vulkanické ostrovy), šedesátkrát těžší než těleso samotné. Tento materiál se taky změnil v plazma, vodní páru a prach.
V té době, před šedesáti pěti miliony let, se Atlantský oceán ještě rozšiřoval. Z místa, kde je dnes severní Kanada a Grónsko, vedl do dnešní Skandinávie a na britské ostrovy pás pevniny. Samotný oceán měl tvar trojúhelníku se špičkou nahoře.
Hydraulické beranidlo, prodírající se oceánem jižním směrem, drtilo všechno, co mu stálo v cestě.
Náraz na vodu způsobil ohromné tsunami, které zaplavily mořská pobřeží kontinentů obklopujících oceán a utopily a smetly vše, čeho se dotkly. Náraz na pevninu smetl útesy a přivodil sesuvy svahů – nestály tam však žádné budovy, které by byly zničeny, a způsobil zemětřesení měřitelné intenzity na celém světě.
Ale nebyly to tsunami ani hydraulické kladivo ani zemětřesení, co učinilo z této události ten nejničivější akt v historii. Nebyla to ani exploze samotná (která byla větší, než jakou by způsobily všechny světové sklady nukleárních zbraní). Nebylo to teplo ani prudké bouře, které následovaly.