Člun nejel po mořských vlnách nahoru a dolů, ale velkou rychlostí letěl po vrcholcích. A na každý narazil. Nárazy otřásaly Borem, nervózně se krčícím na zádi malého člunu. Doletěli k bóji a zařadili zpětný chod, aby zastavili tak blízko, jak jen to bylo možné. Bor si všiml, že třímetrová prutová anténa je useknutá. To je dobré nouzové opatření, napadlo ho, ale možná nedostatečné. Vysílač na Velkém ostrově byl naneštěstí navržen s typicky americkým velikášstvím a dokonce i pahýl mohl přijímat signál s dostatečnou intenzitou, aby…
Aby provedl to, kvůli čemu ho Bor navrhl. Vypudil tuto možnost z hlavy.
Naštěstí byl někdo tak prozíravý, že s sebou vzal skříňku se speciálním nástrojem, kterým se daly povolit šrouby na pouzdru roznětky. Byly totiž navrženy tak, aby odolávaly síle oceánu. Taky se naštěstí nikdo nepokoušel otevřít samotný plovák přijímače, protože nezkušený mechanik by mohl snadno způsobit nehodu.
Až do této chvíle se na Arkadije Bora štěstěna usmívala. Bor se potil a prázdný žaludek se mu propadal spolu s kolísáním člunu. Pokoušel se zklidnit žaludek, aby se mohl soustředit na svůj úkol. Ale brzy zjistil, že se do schránky s roznětkou ze člunu nedostane. Něco si pro sebe zamumlal a pak skočil. Pevně se chytil jednou rukou bóje a druhou se snažil klíčem uvolnit šrouby.
Říkal si, že by to muselo být neuvěřitelné štěstí, vlastně neštěstí, kdyby ten, kdo se pokouší odpálit roznětku, nalezl správnou kombinaci signálů.