Jeho chytili, chytili ho v přítomnosti agentky KGB. I kdyby mu byli důvěřovali po tom, co se stalo dřív, a to nebylo příliš pravděpodobné, už mu nikdy věřit nebudou. Už ho nikdy nebudou odměňovat tak, jak mu slíbili. Nebude mít bezpečnou ochranu a nepovede klidný civilní život bez obav a stálého strachu, po němž tak zoufale touží. Nikdy mu nebude chodit každý měsíc americká penze na zvláštní bankovní účet. Nebude znát telefonní číslo ve Washingtonu, kam by mohl zavolat, když si všimne podezřelého auta nebo bude potřebovat nové padělané doklady. Už nikdy nedosáhne žádné z těch věcí, které utečencům tolik scházejí – už nikdy!
A zatím…
Zatím byl ve své cele. Žena z KGB necelých dvacet metrů od něj chrápala tak silně, že by mohla být – Bože chraň! – v Borově vlastní posteli. Ta nemusí mít strach, pomyslel si Bor hořce. Čeká j i ukázkový soud. Vynesou sice strašný rozsudek, možná dokonce rozsudek smrti pro špionáž, ale samozřejmě ho za několik měsíců změní na několik let. A to ji klidně můžou vyměnit za nějakého amerického nešťastníka z CIA, kterého chytili v Kyjevě nebo v Sofii. Kéž by on měl takové štěstí! Na co se má těšit, až se dostane z tohohle místa, kde musí zaklepat na stráž, aby mu otevřela dveře, když se mu chce močit? Ale ano, pár tisíc dolarů už má v bance a ty mu pravděpodobně nechají. Možná mu dají nějaké chatrně zfalšované dokumenty a lístek – kam? Existuje vůbec někde na Zemi místo, kde může žít Arkadij Bor beze strachu?
Možná, pomyslel si se zábleskem naděje, že ho KGB shledá příliš bezvýznamným, aby se s ním zabývala, až ho Američani vycucnou. Možná ho po tom všem nechají být, a i když bude zlomený, bez přátel a osamělý, nebude muset utíkat před každým stínem…
Snad.