Ale Burford reagoval příjemně. „Mám pro vás pár otázek, Bore. Chci, abyste mi přesně řekl, jaký máte vztah k tomu starému hnědému profesorovi Davidu Yanamimu, jeho synovci teroristovi, kterému říkají Lono, a paní Rachel Chindlerové.“
„Žádný,“ zašeptal Bor. „K nikomu z nich. Nevím nic víc, než že jste mi stejnou otázku položil už dříve.“
„Hm,“ pokývl Burford lítostivě. „To je škoda.“ Pak řekl, jako by předcházející rozhovor vůbec neproběhl: „Implantace proběhla hladce. Skutečně velice hladce.“
„To je dobře,“ řekl Bor ostře.
„Takže vaše práce tady pomalu končí,“ usmál se Jameson Burford.

Když se ocitl zpátky ve své cele, zase nesměl spát. Pod dohledem stráže ustlal Bor svůj kavalec a vyrozuměl, že ho nesmí rozesílat, dokud nezhasnou světla na noc. Ano, může sedět na kraji lůžka, protože nemá židli, ale nesmí spát.
Bylo mu to jedno. Stejně by nemohl usnout.
Jak se mohlo jeho postavení tak zvrtnout? Vždyť nakonec nic neudělal! Nic s výjimkou určitých sexuálních praktik, do kterých nikomu nic není v zemi, která vyhlašuje, že je v těchto věcech svobodná!
A přesto je tady. A pořád mu kladou otázky, otázky a zase otázky. Otázky, na které nezná odpovědi. Aspoň ne opravdové odpovědi, které by je uklidnily. Dokonce si ani nemůže vymyslet vhodné lži, ačkoliv se snaží jak může.
A následky?