Ale nedalo se říct, že by se pro Arkadije Bora nezměnila situace. Změnila se, a v žádném případě ne k lepšímu.
Ale to jsem nemohl nijak ovlivnit, meditoval Bor hořce. Novoročním večerem počínaje klesal Arkadij Bor každou minutou hlouběji a hlouběji.
Teď už dosáhl absolutního dna.
Už nebyl ve své pohodlné kajutě, na niž jen nostalgicky vzpomínal. Zapomněl na to, jak se mu dřív zdála malá a nehostinná. Byl ve vězení. Na dveřích byly mříže. V cele naproti hlasitě chrápala žena z KGB a hned vedle byl aspoň jeden z těch povalečů. Ten taky zjevně usnul – jeho hlasité výkřiky a posměšky před chvílí utichly.
Bor jim téměř záviděl. Jemu spát nedovolili. Nejprve absolvoval hodiny výslechu ve Fort Shafter. „Proč jste se sešel s tou ženou z KGB, když jste pro ni nechtěl pracovat? Jak dlouho už jí předáváte informace? Co všechno jste jí řekl? Jak vás platí? Tak jak to je to doopravdy, Bore? Máte konto ve švýcarské bance? Nebo vás platí v rublech? Slíbili vám daču? Nebo dokonce generálskou hodnost u KGB?“ Na všechny jeho protesty reagovali pohrdáním nebo kamenným mlčením.
A pak, když už to všechno skončilo a dostali se na Hermes, se nad mořem už rozednívalo. Ani pak neměl možnost se vyspat. Nebyl to uvážený plán, jak zlomit jeho ducha a rozvázat mu jazyk, jako by to udělali čekisté. Dělali to tak, a ne jednou. Ne. Tohle rušení spánku bylo zvláštním způsobem americké. Sotva položil hlavu na skromný polštářek a zavřel oči, došlo k prvnímu vyrušení: Bor musel podepsat soupis obsahu kapes, které mu vybrali hodinu předtím. Pak ulehl znovu na polštář, a zrovna když se snažil překulit se do pohodlnější polohy na úzkém železném lůžku (beznadějný pokus, protože tady nebyla žádná poloha pohodlná), vyrušili ho podruhé: musel podepsat „cestovní šek“ za let helikoptérou! Třetí vyrušení bylo kvůli číslu jeho sociálního pojištění, které nedopatřením zapomněli na cestovním formuláři vyplnit, a ke čtvrtému došlo čistě omylem.