„Takhle to nepůjde,“ řekl Lono pevně. „Jestli vyrazíme do hor tak během hodiny, někdo nás určitě potká. Někdo od těch dalekohledů. Nějaký opravář nebo dělník, který kontroluje obvody. V téhle době jezdí lidi po silnici nahoru i dolů. Dokonce i turisti.“
Telefon zazvonil. Kanaloa se zamračil a podíval se tázavě na Pele, která pokrčila rameny, čímž chtěla říct, že číslo, které volala, bylo obsazené a že čeká, aby to zkusila znovu. Když zvedla telefon, Kanaloa se zase otočil k Lonovi.
„Může to být, jak říkáš,“ připustil a chvíli uvažoval. „Dobře. Necháme vahiné naživu a vezmem ji nahoru do hor. Bude to naše pojistka, když budem potřebovat, aby nás propustili.“
Lono potřásl hlavou. „Pořád to není ono,“ řekl umíněně. „Nemůžeme to spustit za denního světla. Musíme počkat, až se setmí, a pak…“
Neřekl, co pak. Pele zavěsila s ostrým klapnutím telefon.
„Co se děje?“ zeptal se Kanaloa.
„To byla Hina. Říkala, že sebrali Kua a Akea – udělali zátah – a že k ní právě jedou auta.“
„Je ztracená,“ poznamenal Kanaloa rozhodně.
„My jsme ztracení,“ řekla Pele. „Hina mě zná a zná i tenhle dům. Bude mluvit.“
„Dost řečí!“ rozkázal Kanaloa. „Musíme do hor hned teď, a tuhle ženskou…“ Odmlčel se a podíval se zamyšleně na Rachel. Pak pokývl. „Vezmeme ji s sebou,“ rozhodl.
Teprve když už byli všichni čtyři v autě s Lonem za volantem, si Rachel uvědomila, jak blízko byla tomu, aby zůstala v domě nad Hilem jako poslední oběť vraždících teroristů.