Když pro ni za půl hodiny přišel Lono, nijak nekomentoval, že je rozvázaná – pokud se za komentář nedal považovat mírný úsměv. Vzal Rachel dolů do kuchyně.
„Sedněte si,“ řekla Meg Barnhartová a ukázala na židli u stolu. Podali jí talíř sendvičů a sklenici mléka. Lono přešel k oknu a hleděl ven. Zamyšleně kouřil cigaretu. Mladého hocha, který řídil auto, nebylo nikde vidět, ale pasažér tu byl. Už neměl paruku. Ani ženské oblečení. Byl to skutečně sám Kanaloa.
Vstal a přešel k ní. Když se nad ní zastavil, přestala jíst. Prohlédl šiji seshora dolů. Pak vztáhl ruku a dotkl se jejího obličeje. Nebylo to laskavé ani sexuální gesto. Bylo to, jako když nějaký kupec na trhu ryb v Hilu píchá prstem do záběr tuňáka, aby se ujistil, zda je dost čerstvý pro jeho zákazníka.
Pak od ní poodešel a chvíli ji zevrubně studoval. „Proč jste mě neidentifikovala?“ zeptal se hlasem stejně hlubokým a vzdáleným jako vždycky.
Jediná pravdivá odpověď, kterou mohla Rachel nabídnout, zněla: „Nevím.“ Zdálo se, že to Kanalou uspokojilo. Podíval se na Lona a pokývl, jako by souhlasil s něčím, o čem mluvili již dříve, a pak přenechal iniciativu Meg Barnhartové.
„Rachel,“ řekla laskavě, „pro případ, že se odtud nedostanete, byste měla vědět, že nikdo z nás vám nechce udělat nic špatného.“ Odmlčela se, téměř jako by očekávala, že jí Rachel poděkuje. Rachel na ni jenom hleděla a žvýkala.
„Raději bychom vás nezabíjeli,“ zesílila žena hlas.
Rachel si uvědomila, že se od ní čeká nějaká odpověď, ale mohla jen přikývnout.
„Vysvětlím vám, co vlastně děláme,“ pokračovala Meg Barnhartová zdvořilým precizním tónem, jakým každá knihovnice vysvětluje, proč si lze některá periodika půjčit domů a jiná ne. Ale Rachel varovala sama sebe – bylo by velice nebezpečné pokládat ji za něco takového.