20
Někdo bude trpět. Stephen.
V tu chvíli začala Rachel plakat.

Když slunce zapadlo, ponořil se hudební pokoj do tmy. Rachel viděla jen nezřetelné žluté odlesky pouličního osvětlení. Dvakrát za den přijelo a zase odjelo auto a Rachel slyšela z přízemí hlasy. Nemohla rozeznat, komu ty hlasy patří, ani co říkají, ale někdy zněly docela nahlas.
Když se dveře z ničeho nic otevřely, na okamžik se vyděsila, neboť před malou chvilkou zněly hlasy velice rozzlobeně. Ale byl to jen Lono. Nevypadal vzrušený či nebezpečný. Vypadal přesně jako atraktivní mladík, který se zúčastnil Davidova večírku před několika dny. Rachel si s uznáním všimla, že se vykoupal a oholil, ale tmavé kruhy pod očima naznačovaly, že nespal. Když se nad ní naklonil, aby ji rozvázal, téměř se usmíval. Ale když iniciativně úsměv opakovala, jeho úsměv zmizel. „Jezte,“ řekl a ukázal na tác, který položil na podlahu, a vrátil se ke dveřím, odkud ji pozoroval. „Nechci mluvit,“ řekl jasně, když chtěla něco poznamenat.
Jídlo bylo docela dobré. Na podnose byla čerstvá nakrájená papája spolu s kotletou, malé vařené brambory a salát. Rachel mohla zase použít koupelnu, tentokrát se dokonce i osprchovat, přeprat si osobní prádlo a rozvěsit ho, aby uschlo. Lono ji už neodvedl do hudebního pokoje. Vzal ji do ložnice, pěkné vytapetované místnosti se zlatými závěsy zakrývajícími okno a velikou úhledně rozesílanou postelí. Rachel si všimla, že je místnost na lůžko trochu malá, protože i když bylo přiražené ke zdi, byl do něj přístup jen z jedné strany, což nebylo dvakrát pohodlné.
„Budeme spát tady,“ řekl Lono a pokynul Rachel, aby vlezla do postele první.