Nůž v Lonově

ruce zakrývala Rachelina paže.
Rachel si ho uvědomovala. Občas, když vypadli z rytmu kroků, cítila jeho špičku velmi blízko u svého prsu. „Zraňujete mě,“ řekla, když se to stalo podruhé nebo potřetí. „Nemusíte to dělat. Neuteču.“
Ale Lono držel nůž pevně na stejném místě. Rachel už neprotestovala. Neměla chuť protestovat proti tomu ani čemukoliv jinému. Rachel Chindlerová ztratila pomyšlení na jakoukoliv nezávislou akci. Dělala, co jí Lono řekl. Neměla žádný plán. Zajímalo ji, proč to tak je. Každopádně to nebylo špatné. Měla aspoň na co myslet, když při cestě nahoru do svahu procházeli kolem 7-Eleven a benzinové pumpy. Byli tak vysoko nad Hilem, že v ranním světle viděli teplý Pacifik. Došli do slepé uličky.
Když zabočili na cestu k domu, Rachel pustila z hlavy stále nevyřešený problém. Zvítězila zvědavost. Zvedla hlavu, aby si prohlédla dům, do kterého mířili, ale Lono jí to zakázal. „Nehýbejte se!“ přikázal a šmejdil očima ze strany na stranu, aby zjistil, zda je někdo nepozoruje. „Tak, ještě krok. A teď zazvoním na zvonek. Pak budeme čekat.“