Během století

se ostrovy neuvěřitelně změnily. Zmizela instituce kapu. Ženy už se nebály jíst u stejného stolu jako muži, poddaní už neklopili oči, aby nevstoupili na stín, který vrhal král, prostí občané směli vlastnit půdu. (Naneštěstí z toho vyplynulo, že ji mohli taky prodávat, takže stále větší a větší části Havaje padaly do rukou bezohledných cizích obchodníků.) Válečníci, kteří kdysi vedli války s palicemi zakončenými kameny a naostřenými dřevěnými kopími, získali nejprve nože a pak muškety. Dvojité kánoe velitelů nahradily škunery vyzbrojené děly. Zbrojařské řemeslo se vyvíjelo tisíc let generace po generaci, což vedlo k tomu, že nové zbraně stejně jako nové nemoci vyhlazovaly rodilé Havajce, neboť tyto zbraně mohli Havajci použít jen sami proti sobě – Evropané měli vždycky modernější. Žádné pobřežní město se nemohlo ubránit válečné lodi. Rusko, Francie, Velká Británie, Spojené státy – všechny státy čas od času vysílaly válečné lodě, aby se ujistily, zda se jejich poddaným na Havaji vede dobře. To ovšem pro kolonisty často znamenalo i právo ukrást, co se jim líbilo, a podvodem získat zbytek. Havaj většinou neměla na cizince štěstí. Někteří přicházeli z idealismu nebo náboženského zanícení. Pro jiné byla půda civilizovaného světa příliš horká, a tak vyrazili zkusit štěstí při okrádání nevinných domorodců. Návštěvníci, kteří přicházeli konat dobro, se dali až příliš často zkorumpovat; většina ostatních byla zkorumpovaná už předtím.