Stále si pro sebe mumlala

a pozorovala modré auto, jak vyjelo zpoza rohu u nákupního centra. Tam chvíli postálo, pak zamířilo na silnici a zmizelo. Jakmile bylo z dohledu, Kuši vycouvala ze svého úkrytu a odjela opačným směrem. Mumlala si spokojeně. Hodiny, které strávila sledováním kanálu Havaj Five-O, nepřišly nazmar.
Nejdřív zastavila u buddhistického chrámu na rezidenční ulici o několik bloků dál. Tohle místo navštěvovala zřídka. Za posledních dvacet let se tu objevila, jen když měl někdo z jejích příbuzných nebo starých známých pohřeb, a znovu se tu octne nejspíš až při svém vlastním. V chrámu byl mnich stejně starý jako ona. V jistém smyslu byli příbuzní, aspoň to kdysi dávno říkávaly jejich matky.
Mnich tiše seděl pod velkou sochou Spasitele. Jedna ruka sochy byla natažená, druhou měla otevřenou na klíně. Posměváčci říkávali, že gesto jedné ruky říká: „Chvíli počkej!“ a druhé: „Nejdřív zaplať!“ Kuši nezaplatila. Směsí domorodého nářečí a japonštiny napůl zkomolené angličtinou se zeptala na svého pravnuka.