Zmrzlá skupinka

v kuchyňských dveřích se probudila k životu. Nikdo se nehýbal. Dokonce se zdálo, že nikdo ani nedýchá, dokud nešel David ztlumit zvuk a Kuši dlouze a měkce nevzdechla.
Nancy Cheeová se otřásla. „Můžu použít váš telefon?“ zeptala se a zmizela, jakmile David pokynul k telefonu v hale.
„Stephene,“ poznamenal David, „vím, že to vypadá moc špatně, ale neztrácej naději.“
Chlapec se zamyslel a pak odpověděl: „Víte, celou cestu letadlem sem jsem si myslel, že mě sem policie veze, abych identifikoval mámino tělo. Že mi jenom nechtějí říct, co se s ní stalo. Já chci doufat. Ale…“ Nedokončil větu.
Kuši si chvíli pro sebe něco mumlala a pak se zeptala: „Chceš ještě pivo, Stephene?“ Chlapec potřásl hlavou. „Tak si dáš něco k jídlu!“ nařídila. „Dostaneš studené vepřové, horké pečené fazole a k tomu spoustu ovoce. Všechno už je na stole. Jdeme!“
Stephen rozeznal v hlase autoritu. Následoval Kuši ke stolu, který už byl na jednom místě prostřený.
Fazole měkce bublaly v hrnci na plotně. Na jednom talíři byla rozpůlená papája, na druhém na plátky nakrájené čerstvá mrkev a celer.
Kuši vyndala z lednice mléko a nařídila vnukovi, aby servíroval fazole.
Nancy Cheeová se vrátila.