Kuši přinesla oběma

otevřenou plechovku piva, chvilku poslouchala a pak se vrátila do kuchyně. Chlapec zdvořile zamumlal „děkuji“, ale nespustil oči z Davida.
Když se David na chvilku odmlčel, Stephen se zeptal: „Jedné věci nemůžu porozumět. Mohla máma opravdu křičet o pomoc, ale neudělala to? Proč?“
David potřásl hlavou. „To bych taky rád věděl. Policie má takovou teorii, říkají jí stockholmský syndrom. Vyplývá z ní, že některá rukojmí, oběti teroristů, nebo dokonce i lidé, kteří byli oloupeni nebo znásilněni – že se jim zkrátka přihodí, že se přikloní na stranu lidí, kteří jim ublížili.“ Pověděl chlapci, jak Rachel selhala při identifikaci teroristy, a zopakoval mu všechno, co si pamatoval z Nancyina vysvětlení.
Stephen to všechno vyslechl a pak se na Davida naléhavě podíval. Vypadal mladší než kdy jindy, jeho mladický knírek komicky trčel na téměř dětské tváři. „Moje máma by neudělala nic špatného,“ prohlásil nakonec důrazně.
„To jistě ne,“ souhlasil David, „to by neudělala. Ale někdy je těžké říct, co je špatné a co dobré. Stejné je to s mým synovcem Lonem. Neudělal by nic, o čem si myslí, že je to špatné, ale víš, Stephene, lidi moc snadno zbloudí, když dělají něco, o čem se domnívají, že je to dobré.“
Chlapec přikývl v rozpacích nad nenapravitelnými dilematy tohoto světa. David ho nechal o problému dumat a usrkával pivo, které mu teplalo v ruce. „A teď,“ řekl ve snaze dostat rozhovor na praktickou úroveň, „zůstaneme tady, dokud…“
Ale neměl možnost dokončit větu, protože zaslechl babičku z kuchyně. „Davide! Stephene! Pojďte se podívat!“ Kuši se nevzrušila jen tak pro nic za nic. David rychle vstal, ale Stephen byl rychlejší. Když David dorazil do kuchyně, chlapec už tam byl a stál s babičkou před kuchyňskou televizí. Zvuk byl puštěný velmi nahlas.
„… obdrželi zvláštní vzkaz od skupiny, která se nazývá Maui Mau-Mau, z něhož vyplývá, že odsoudili k smrti turistku Rachel Chindlerovou. Před malým okamžikem byl doručen na pláž v…“
„Rachel?“ vykřikl David a chlapec opakoval jako ozvěna: „Moje máma?“