Chlapec

si potřásl s Davidem rukou a poslušně nastoupil do auta. Vypadal mnohem mladší, než David očekával – nebo prostě David zapomněl, jak osmnáctiletý chlapec vypadá. Stephen Chindler měl pod nosem tenký knírek, díky němuž vypadal ještě mladší. Nebyl to knír, který by mohl nosit dospělý muž. Byl to knírek, kterýsi pěstují nejistí teenageři, aby vypadali starší. Může se takový chlapec uvolnit v Kušině mateřské přítomnosti?
Nemusel si dělat starosti. Cestou nahoru do Volcana se Kuši naklonila dopředu, hlavu se ryšavými vlasy strčila mezi Davida u volantu a chlapce, který se díval vzrušeně ven čelním sklem. „Už jsi někdy viděl takovou havajskou dámu, jako jsem já?“ dožadovala se.
„Asi ne,“ řekl chlapec. „Možná v televizi. Na Havaj Five-O, nebo na jiným kanálu.“
„Velmi – hmm – velká,“ řekla Kuši. „Ale my jsme velmi dobří lidé, jako tvoje máma. Máš o ni starost?“
„Ano,“ odpověděl chlapec.
„Samozřejmě že máš starost! Byl bys blázen, kdybys ji neměl, Stephene, ale neměj – hmm – neměj moc velkou starost, víš? Každý dělá, co může, uvidíš. Teď se dívej. Tady nahoře, až zahneme, bude Kilauea. To je sopka, místo, kde žije Pele – to je velmi mocná bohyně, je moc zlý, když se na tebe rozzlobí.“