A tak dalších deset minut,

zatímco chladla káva, kterou nikdo nepil, namáhali David a Kuši svoji paměť. Kapitán se jich vyptával na lidi, které kdy s Lonem viděli, na lidi, o nichž se jim někdy zmínil jako o přátelích nebo o známých, na místa, kde se zdržoval nebo kde žili jeho přátelé, i na cesty mimo ostrovy.
David začal mít podezření, že vyptávání nikdy neskončí. Ale kapitán konečně zaklapl notes, pokynul seržantce Cheeové a odešel. David překvapeně pohlédl na mladou ženu a ona řekla: „Nebude vám vadit, když tu nějaký čas zůstanu, doktore Yanami?“
„Můžu si snad vybrat?“
Odpověděla vážně: „Mám povinnost mít tento dům pod dohledem až do odvolání, doktore Yanami. Jistě to pochopíte. Váš synovec sem může přijít, nebo může zavolat. Jestli vám to bude milejší, budu čekat v autě.“
„Zůstaňte tady, seržantko Nancy,“ nakázala Kuši. „Co je to s tebou, Davide?“
„Samozřejmě, má pravdu. Zůstaňte tu,“ řekl David omluvně. „To chcete všechny ty lidi pozavírat?“
„Chceme je vyslechnout,“ opravila ho. Chvilku váhala. „Poslouchal jste rádio?“
„Proč bych to měl dělat?“
„Podle zpráv bylo dnešního rána na ostrovech zatčeno víc než čtyřicet lidí.“
„Čtyřicet! To jste museli zavřít každého, kdo o Maui Mau-Mau jenom slyšel!“
„Bohužel ne. Mají napilno. Vyhlásili pásmu hotelů, půjčovně aut a taky několika cukrovarnickým společnostem kapu. A nejsou to jen plané výhružky. Na třtinových polích někdo založil dva velké požáry a taky dali několik kilo arzenu do nádrží se sirupem.“
„Dobrý Bože!“
„Takže nejsou všichni zatčeni, doktore Yanami. A to mluvím jen o tom, co hlásilo rádio, které čerpá zdroje z policejního hlášení. Do vyšetřování zasahují i jiné agentury.“
„Agentury? Víc než jedna? Jiná než FBI?“
Sevřela rty.