Nervózně se zavrtěl na úzkém sedadle hondy, příliš malé pro muže jeho rozměrů. Murchison se odmlčel a potichu, aby to nebylo na pásce slyšet, pootevřel okno. Otevřenou štěrbinou vnikl závan vlhka z přicházejícího deště. David ho pocítil na pravé tváři. Ani si neuvědomil, že začalo pršet! Pak začala další série otázek. Ty byly ještě nepochopitelnější: Proč se pokusil přeletět nad flotilou lodí Projektu Vulkán? Ale vždyť už na to opakovaně a dopodrobna odpovídal: prostě chtěl paní Chindlerůvé ukázat, jak vypadají. Pak popis ženy která mu v hotelové hale předala vzkaz pro „manžela“. Ale i nato už mnohokrát odpovídal. Už ji někdy předtím viděl? Ne. Viděl ji někdy potom? Ne. Ví, co bylo ve vzkazu napsáno? Ne, byl psán cizí řečí. Proč ho otevřel? Zatraceně, on ho přece „neotevřel“, jen ho přeložil a viděl část písma – a co kčertu mají tyhle věci společného…?
Na to ovšem muž z FBI neodpověděl. „Děkuji vám, doktore Yanami,“ řekl oficiálně a vypnul magnetofon.