Wednesday, March 28, 2007

Žena z KGB se mu s chraplavých sténáním převalila do klína. Zděšeně ucukl a naklonil se dopředu, aby viděl co se děje.
Viděl toho jen velmi málo a jen kratičkou chvilku, protože ho muž s baseballovou pálkou okamžitě odstrčil. Ale to, co zahlédl, ho udivilo.Muž, s nímž mluvil řidič, byl strážný. Studoval doklady, které mu řidič podal. Na hlavě měl bílou helmu s nápisem Army MP.
Ohnivý kruh, který obklopuje vhloubení Tichého oceánu, je zásobován velkým teplem a tlaky zevnitř Země. Existují i jiné ohnivé kruhy. Nejsou přirozené, jde o lidské výtvory. Ten oheň je atomový. A neobklopují oceány, ale národy.
Smysl atomové zbraně je jako smysl každé zbraně – přinutit někoho, aby dělal to, co chci já. To je doktrina force majeure. Funguje dobře – nezávisle na tom, zda to, co chcete, je správné nebo morální, a stejně tak nezávisle na tom, co chce ta druhá strana, pokud není taky ozbrojena. Pak všechno, co je možné dělat, je, že jeden druhého zabíjí.
Existence Spojených států například velmi nevyhovuje Sovětskému svazu. Pokud by Svaz byl jedinou atomovou supervelmocí na světě, pak by mohl bez problémů vnutit svoji vůli jiným, nebo dokonce všem národům.
Jediná atomová balistická střela, která by dopadla na jedno město, by ukázala, kdo je tu pánem. A pokud by se ještě potom vyskytl nějaký odpor, bylo by po ruce nejméně deset tisíc dalších raket, aby lekci zopakovaly. Zásoba raket každé atomové supervelmoci je větší než počet měst. Může Čína projevit známky neposlušnosti? Pak Peking zmizí a ostatní se postaví do lajny. Pokusí se Polsko utrhnout se ze svého řetězu? Pak vymažeme Varšavu. Spojené státy by i bez nukleárních zbraní představovaly určitý problém, ale se zničeným a umírajícím Washingtonem, New Yorkem, Chicagem a Los Angeles by ta města, která by přežila, už žádné problémy nedělala.
Rovnováha oboustranně pojištěné destrukce ničí každou takovou moudrou kalkulaci – na obou stranách. Rakety zaměřené na západní města jsou stejně bezmocné jako rakety zaměřené na Moskvu, Havanu či Hanoj.
Bezatomové války stále existují. Probíhají v Africe a Latinské Americe, ve Vietnamu a Afghánistánu, téměř všude s výjimkou teritorií supervelmocí. Ale mezi obry přerostla síla nukleárních zbraní veškeré úvahy. Námořní síly už dnes proti sobě nemohou bojovat. Jediný raketový křižník podobného typu jako americký Columbus má sám dost síly na to, aby zvrátil výsledek jakékoliv námořní bitvy v historii. Armády, jakkoliv mocné, jsou obklíčeny. Jaký má význam vyhrát bitvu, když byla zatím zničena země vítězné armády?
Po čtyřicet let se dvě supervelmoci pokoušejí odstrašit jedna druhou. Kruhy zbraní, kterými se navzájem obklopují, jsou stále těsnější. Atomové Pershingy II na jedné straně hranice a sovětské S S 20 na druhé. Ponorky jedné velmoci obkličují pobřeží té druhé a jejich atomové rakety jsou stále v pohotovosti, ať v teplých nebo chladných mořích, dokonce i pod arktickým ledem. Sovětské ponorky Tajfun a americké ponorky třídy Los Angeles mohou proniknout ledovým krunýřem, aby odpálily své válečné hlavice. V jisté době má jeden národ určitým způsobem víc zbraní než ten druhý. V takovém případě ten druhý zdvojnásobí své úsilí a dosáhne částečné momentální převahy.
Nic se nezmění. Rovnováha teroru malé změně odolává. Je to jako když potkal americký voják obránce Vietkongu v podzemních bludištích Vietnamu. Nebyl prakticky žádný rozdíl v tom, jestli měl jeden šest ručních granátů, zatímco druhý jen čtyři. Nepřežil ani jeden.
Dosažení skutečně významné výhody se vždy vyhýbá oběma supervelmocím, protože každá disponuje takovou silou, aby mohla zničit tu druhou – ovšem s tím, že bude na oplátku zničena i ona sama.
Teroristické skupiny unášejí jednotlivce a používají jich jako rukojmích, prosazují svoji vůli hrozbou jejich smrti. Supervelmoci se jednotlivci nezabývají. Mají jako rukojmí národy.