Bor

Ale Bor sám se lišil od mladistvé guerilly a nacisti naštěstí Gruzii neovládli. Jeho příbuzní byli pozapomenuti. Dostal možnost navštěvovat preferované školy, které vedou ke kariéře. Ne k vojenské kariéře, to věděl malý Arkadij moc dobře, protože si dovedl vzít příklad ze svých příbuzných.
Když byl jako nemotorný mládenec předveden před samotného Vševědoucího, on a dvacet dalších, aby obdrželi vyznamenání za trvalou politickou aktivitu a dobré školní výsledky, byl to právě Arkadij Bor, koho Stalin vlastní rukou pohladil po hlavě. Bylo to proto, že byl také Gruzínec? Nebo že byl na svůj věk velmi malý a Stalin dával přednost lidem, kteří byli menší než on? Na tom nezáleželo. Hlava, kterou pohladila vlastní Stalinova ruka, se však stala pro učitele i spolužáky svatou, takže Bor bez potíží skončil jako primus třídy.
Samozřejmě, čekaly ho ještě zlé časy – po tom odsuzujícím Chruščovově „tajném“ projevu, v němž odhalil Stalina, a zvláště pak o mnoho později, když asistent v laboratoři hrozil, že řekne, co spolu s Borem prováděli tu noc, když již všichni odešli…
Potil se v kabátě, ve kterém mu ještě ráno bylo zima, a náhle se s trhnutím probudil s úlekem, že si dovolil na chvilku si zdřímnout.
Toyota, která stála zaparkovaná u obrubníku, už tam byla příliš dlouho. Bor vstal a podíval se dovnitř.
Dveře na straně řidiče se otevřely. Vystoupila žena, která přišla Borovi trochu známá. Že by ji už někdy dřív viděl? Vysoká, tmavá, se zahnutým nosem – jistě! Měla červené večerní šaty!
Tak mu ji popsal jeden z agentů bezpečnosti. „Výborně, Arkadiji Semjonoviči,“ řekla s úsměvem plynnou gruzínštinou. „Měl jste dost času sám pro sebe, nebo ne?“
Klesl zpátky na lavici.
Od doby, kdy dospěl, uvažoval o tom, jaký je to asi pocit, když člověk o půlnoci zaslechne zaklepání na dveře nebo ucítí ruku na rameni, když odchází z práce. Říkal si, jaké to asi bylo, když zatkli otce jeho kamaráda ze školy nebo manažera v továrně, kde pracoval jako mladík. KGB sebrala stovky dalších, sousedy, rodiče přátel, známé ze školy nebo z práce – a každý z nich bez sebemenšího odporu kráčel tam, kde ho očekával pouze beznadějný konec.
Nyní to věděl. Nedokázal pohnout ani prstem. Všiml si, že žena má přes rameno kabelku a úhledně složený deštník, který drží namířený jako zbraň. Věděl, co ten deštník ve skutečnosti je. Ale to, že celý ztuhl, nebylo dáno strachem, že bude na místě zastřelen. Bylo to jako znecitlivění. Ani jediný sval jeho těla se nechtěl pohnout.
Pestrobarevně pomalovaná dodávka zastavila se zaskřípěním brzd na místě zákazu parkování. Vystoupili z ní dva urostlí mladíci a prohodili několik vtípků s dívkou u pultu. Bor na ně zamyšleně hleděl: jak nádherně se musíte cítit, když nemáte v hlavě nic jiného, než jak nabalit holku a pak snad ještě ukradnout nějaké prachy na drogu.
„Mluv, zrádče!“ přikázala mu
„Nejsem žádný zrádce,“ protestoval.