„To je podmořská sopka,“ řekl. „Navrhl jsem nukleární zařízení, které je zasazené do svahu právě v místech, kde vidíte oranžový kruh, na nějž ukazuji.“ Držel malé světelné ukazovátko špičkou přímo na kruhu a s uspokojením konstatoval, že se mu nechvěje ruka. „Když se zařízení odpálí – raději bych měl říct pokud bude odpáleno – velká část krusty sopky Loihi bude explozí odstraněna. To, co se stane potom, je podstatou tohoto projektu, ale přenechám jiným expertům, aby to popsali – mým úkolem je pouze sestavit výbušné zařízení.
Mohu však ještě dodat, že množství hornin a dosažené tlaky jsou stanovené správně. Někteří z vás možná vědí, že jsem vedl velké jaderné projekty na Kavkaze, Urale i jinde. Byly tam použity jiné typy atomových zařízení, protože bylo nutné minimalizovat následnou radiaci a oblast působení byla mnohem menší. Nicméně je však tato technologie vyzkoušená a není pochyb o tom, že zařízení bude pracovat, jak jsem popsal.
Proces odpálení je trochu zvláštní. U předcházejících projektů tohoto druhu byl naprosto jednoduchý: prostě jste spojili nálož kabelem s nějakým spínačem, a když jste spínač stlačili, pochopitelně z bezpečné vzdálenosti, zařízení se aktivovalo – stejně jako ovládám světelné ukazovátko tímto knoflíkem.“ Bor to předvedl a požádal o další diapozitiv. Ten představoval podmořskou sopku, do níž je vložena vodíková bomba. Nahoře se převalovaly vlny. „Jediná možná metoda odpálení je vysílačkou. Bohužel však je hluboké moře neprostupné pro běžné rádiové signály. Musíme tedy použít signál o velmi dlouhé vlnové frekvenci, jehož anténa bude instalována na pozemní stanici. To ovšem nemůže uniknout pozornosti sovětských satelitů. Proto jsme přizpůsobili současný spouštěcí mechanismus.