„Pst!“ řekla žena a rozhlédla se kolem. Nacházeli se ve volné, nehlídané části Sandie, kde se mohl kdokoliv potulovat a poslouchat – nebylo to místo, kde bylo možné někoho jmenovat. Vyzývavě rozšířené zorničky se začaly stahovat. „Nejméně ještě hodinu, pane.“ Bor zaregistroval, že neuvedla ani jeho jméno. Přitáhl si pršák blíž k tělu. Kabát byl dobrý leda tak do nevlídného počasí z havajské perspektivy, ale pro Nové Mexiko v prosinci byl absolutně nedostačující.
„Dal bych si kávu,“ požádal. „Nebo aspoň pojďme někam do tepla!“ Na americké pojetí solární energie se díval posměšně. Jak hloupí jsou ti Američani! Věnovat tolik času a úsilí takovému slabomyslnému poloidealistickému pokusu získávat energii ze slunce. Technologicky je to zajímavé – se všemi těmi technickými vymoženostmi, které se tam navzdory té naivitě objevují. Ale pokud potřebujeme energii, pak je na místě získat jí neomezené množství z atomových zařízení! A rizika? Člověk se musí naučit je přijímat, zejména když pracuje na něčem velikém. Nemůže se dát odstrašit vágním strachem, jímž trpí nevzdělané masy. I když Borovým vlastním oborem bylo využití nukleární energie jako trhaviny a nikoliv výroba energie, věděl toho o sovětských nukleárních zařízeních dost, aby mohl říct, že jsou levnější, lépe přizpůsobená průmyslovému využití a především rychleji návratná v nekapitalistickém Sovětském svazu, jenž trpí chronickým nedostatkem peněz. Samozřejmě, něco za něco. Následuje trest, který provází každé využívání atomové energie – rychlá devastace krajiny mezi Černým mořem a Uralem, kde se po posvátné mateřské půdě rozšířila silná radioaktivita.
Zarazil se. Jak je podivné, že se klišé z dětství objeví v mysli dospělého.
Pokud se na výzkum solární energie v Sandii díval s pobavením, neposmíval se – i když i tady dával najevo určité opovržení – atomovému válečnému muzeu, před nímž žena z public relations zaparkovala, aby si ho podle libosti prošel. Byly tu makety – ne makety, ale skutečné zbraně – pouze zbavené ničivých náloží. Každopádně to byly přesně ty zbraně, které měly kdysi vybuchnout nad japonským městem nebo nad Ruskem. Byl tu k vidění druhý „Fat Boy“, který zabil sto tisíc Japonců v Nagasaki v srpnu 1945, jinde zase bomba, která vybuchla nad Hirošimou, dále jedny z prvních interkontinentálních řízených střel a nechyběly ani rakety vzduch-vzduch. Byl to obrovský bazar zbraní. Všechny však byly samozřejmě zastaralé.
Ale ne až tak zastaralé, jak si Bor představoval.