Eruptující plazma, masa rozžhavené skály, mořské vody a bahna, se ochladí a vznikne z ní mrak. Nebude to ovšem normální velký mrak, jako je třeba mrak, který halí indický subkontinent během monzunové sezóny. Bude to veliký mrak. Nebude se skládat z vodní páry jako beránkové nebo věžovité kumuly bouřkových mračen. Mrak, který vyvolá Projekt Vulkán, bude plný částic. Částic prachu. Vystartuje z místa exploze na Loihi, rozšíří se a zakryje severní polokouli Země – ne v Arielových čtyřiceti minutách, ale během čtyřiceti dnů.
A zůstane tam.
Doba, po niž prachový mrak zůstane ve vzduchu, nezávisí na tom, odkud mrak pochází – zda ze sopky, prašné bouře či nárazu komety. Nezávisí ani na množství prachu. Doba, po niž zůstane na obloze, je dána velikostí částic a jejich dalšími charakteristikami a dále výškou, které dosáhnou. Pokud zůstanou ve spodních vrstvách atmosféry, poměrně rychle je spláchne déšť. Ale pokud jsou výš než formace, z nichž déšť padá, zůstanou tam dlouhou dobu.
V případu Projektu Vulkán by čas, po který zůstane mrak nad severní polokoulí, trval nejméně dvě vegetační sezóny. Od obratníku Raka na sever by déle než rok muselo slunce pronikat závojem prachu, aby jeho paprsky dosáhly na povrch země. Mnoho slunečního světla by se odrazilo zpět nebo bylo pohlceno ohříváním prachových částeček samotných. Teplota povrchu tím poklesne. Vegetační období se zkrátí. A vzhledem k zakřivení Země na tom budou severněji položené oblasti hůř.
To je smysl Projektu Vulkán.