Nezdálo se, že by někam šli. Rachel si nebyla jistá, zda má Lono vůbec nějaké určité „místo“ na mysli.
Něco mu zkřížilo plány, takže musel improvizovat. Bylo zajímavé ho pozorovat a zkusit si představit jeho duševní pochody, ale bylo to obtížné. Vypálený dům stál na konci sopečného parku a i Rachel poznala, kdy opustili soukromý pozemek a vešli do parku, protože tam nebyly žádné domy. Šli po turistických stezkách, občas místy, kde vůbec žádné stezky nebyly. Bylo jasné, že Lono zná cestu. Ale nevypadalo to, že by ho procházka těšila. Byl napjatý a nevypočitatelný. Každých několik minut Rachel zastavil a naslouchal. Zavedl ji na svah a tam ji usadil. „Chvíli tu počkáme,“ řekl. „Nemluvte!“