„Cože?“ ztratila Rachel nit.
„Kamehameha Korps jsou jen prosťáčci,“ řekl divoce. „Polovina z nich práská druhou půlku policajtům. Neudělaj nic pořádnýho, jen děsí turisty.“
„Takže vy patříte k těm druhým, k těm, no…“
„Maui Mau-Mau. Správně. My to berem vážně.“ Zíral na ni agresivně, jako by předpokládal, že to chce popřít. „Vy běloši musíte z Havaje pryč!“
Rachel řekla tónem, jako by konverzovala na vánočním večírku pořádaném knihovnou o tématu, které ji nijak zvlášť nebaví: „Ale když odejdou Američani, nenastěhují se sem Rusové?“
„Američani a Rusové! To je všechno, o čem jste slyšela. Jako by celej svět náležel jedněm nebo druhejm.“
„Jistě. Copak to tak není?“ trvala na svém.
„Můžem zabíjet Rusy stejně snadno jako Američany!“ řekl Lono tvrdě. „Běloši jsou všichni stejná verbež!“
Rachel si sedla na lávový balvan, který přivezli na trávník před domem jako dekoraci a pokračovala zdvořile v diskusi. „Četla jsem o tom, jak Evropané přijeli na Havaj a přinesli s sebou syfilis a neštovice, ukradli zemi a o tom všem – je to podobné jako historie amerických Indiánů, Lono. Vím, že americké válečné lodi přinutily havajský královský dvůr k abdikaci, protože Spojené státy chtěly mít Havaj jako kolonii nebo vlastnictví, nebo co – a pak to Kongres neschválil. Vím o cukrovarnických společnostech a o zabírání půdy.“
„Jak to, že toho tolik víte?“ zajímal se.
„Jsem knihovnice,“ vysvětlovala mu. Knihovnice, kterou unesli a téměř zabili a která si přečetla všechno, co bylo v regálech a týkalo se tohoto předmětu. „Ale to všechno se stalo dávno. Existují dnes vůbec ještě nějací čistokrevní Havajci? Jestli chcete zlepšit situaci, pro koho ji chcete zlepšovat?“
„Já jsem čistokrevný Havajec!“