Když se stíny prodloužily tak, že byly stejně dlouhé jako stromy, řekla Rachel: „Myslím, že už nepřijde, Lono. Něco selhalo.“
„Buďte zticha!“ přikázal jí a dodal: „Prosím.“ Bylo jasné, že ke stejnému závěru došel i on. Selhání plánů, ať už byly jakékoliv, nesl Lono těžce. Rachel si nedovolila o tom příliš uvažovat. Byl nervózní. Pokaždé, když zaslechl ze silnice motor automobilu, či když se objevilo letadlo mířící k Lymanovu letišti, celý ztuhl.
„Měl bych vás svázat,“ řekl, „ale nemáte kam jít. Když se pokusíte utéct, chytím vás, to je vám jasný. A když budete křičet, nikdo vás neuslyší.“
„Já vím.“
Přikývl a dovedl ji blíž k domu. Byla tam zamčená garáž. Auto uvnitř nebylo; garáž byla plná něčeho, co při pohledu oknem vypadalo jako ohořelý nábytek. Lono jí přinutil sednout si do jeho zorného pole, vylomil zámek a začal přestavovat nábytek. Přistrkal ho ke stěnám, až udělal místo tak velké, aby tam mohl zajet otlučeným náklaďáčkem. Pak zavřel dveře a podíval se na oblohu, jako by chtěl říct každé eventuální policejní helikoptéře, že tu nic nezpozoruje.
„Nejde o Kamehameha Korps,“ řekl náhle.