„Proč jste vlezla ke mně do auta?“ opakoval Lono s obličejem tak blízko za její hlavou, že cítila jeho dech.
„Požádal jste mě o to, Lono. Kdo má přijít?“
Chvíli bylo ticho. „Přítel.“ Další chvíle ticha. „Přiveze jiné auto, protože tohle už možná hledají.“ Další chvíle ticha. „Nechcete se zeptat, co s vámi zamýšlíme udělat?“
Tentokrát byla chvíle ticha delší. Rachel pozorovala, jak se květy cordylinie hýbají ve větru.
„My proti vám nic nemáme, paní Chindlerová,“ řekl Lono. „Je to čistě politická záležitost. Prostě uděláte, co vám řeknem, a…“ Nedokončil větu.
Rachel beze slova pokývla. Nedokončil větu, protože konec zněl: „…a my vám neublížíme.“ Ačkoliv byl mladík terorista, nebyl to lhář.
Slunce dosáhlo zenitu a začalo klesat směrem k hoře. Chlapec táhl Rachel s sebou dozadu za dům, kde byla stará, ale stále ještě funkční ruční pumpa. Oba měli velkou žízeň. Rachel požádala o dovolení uchýlit se za anturie, aby si ulevila, protože měla plný měchýř… ale stále nikdo nepřicházel.