„Vaše skutečné jméno je Albert,“ řekla, „a s prominutím nejste náhodou míšenec?“
Ale na to měl patovou odpověď. Začal jízlivě: „Běloši! Jen proto, že je původní havajská krev smíšená, chcete tvrdit, že neexistuje, abyste na celou věc mohli zapomenout. Stejně jako na Tasmánce!“
Rachel se vyděsila: „Já o Tasmáncích nic nevím.“
„Pokud nevíte, tak pravděpodobně řeknete, že vymřeli – tak o tom mluví všechny učebnice. Ale tisíce původních Tasmánců stále žijí. Jsou to částečně běloši, haloe, protože Evropani znásilnili jejich ženy, ale stále existují, stále žijí a myslí jako domorodci – jen australská vláda předstírá, že o nich nikdy neslyšela. Za nějakých dalších deset let bude tvrdit americká vláda, že už žádní Havajci neexistují. Vy, lidi z velkých zemí, nerozeznáváte rozdíly mezi národy.“
Vše, co na to Rachel mohla říct, znělo: „Je mi to líto, Lono,“ ale její zběhlost v konverzaci ji donutila dodat: „Ale stejně mi není jasné, jak se věci zlepší, když tu nebude americká vláda.“
„Vy to vědět nemusíte,“ vyhrkl Lono ohnivě. „Důležité je, že to víme my, a my vás odtud chceme dostat!“