Přikývla a opřela se o kmen stromu. Jako většina dlouhou dobu nedotčených roklí byla i tady tropická džungle. Na lesní půdě se povalovaly roztroušené suché klacky. Vyrážely z nich výhonky, zárodky příštích stromů. V tropickém vlhkém vzduchu rostly rychle. Byl stále jasný den, ale slunce nebylo vidět. Jen vrcholky stromů zářily, jak na ně svítilo slunce.
Lono naproti ní pozorně naslouchal a těžce dýchal. Ten mladík je vyděšený, uvědomila si Rachel. Ne ovšem z toho, co dělá, ale je vyděšený z představy, že něco selže, a neví, co přinese budoucnost. Ať byly jeho původní plány jakékoliv, nepředpokládal strategii ústupu. Když se teď zhatily, musí ji vytvořit.
Ozval se vzdálený hluk auta. Rachel si ho téměř neuvědomila, ale Lono ji chytil a přitiskl na vlhkou, nerovnou zem. „Strážci parku!“ zašeptal jí do ucha. „Buďte zticha!“ Paže, kterou jí nechal kolem krku, byla ve výborné pozici, aby zadusila jakýkoliv křik o pomoc. Rachel filozoficky zvážila své vyhlídky. Předpokládala, že by jí pokus o výkřik nepomohl. Pomalu jedoucí auto už bylo dost daleko. Ale pokusit se o to mohla.