Ačkoliv ho nijak zvlášť nezajímaly, byl učenlivý. Nechal se provést dlouhým tunelem pod akry pohyblivých zrcadel do solární a termální energetické věže, ale odmítl vylézt nahoru. Když mu průvodkyně nabídla velkou zdviž, která by vyvezla nahoru i tank, potřásl hlavou a prohlásil: „Na takovou vyhlídku je moc chladno a je to ztráta času.“
Žena byla profesionálně přívětivá. „Přejete si kávičku, doktore Bore?“ nabídla mu.
Kafe! Ta velká zázračná droga, kterou Američani léčí a řeší všechny problémy! Pro Arkadije Bora neznamenala nic, neboť se pokládal za intelektuálního obra obtěžovaného ze všech stran trpaslíky. A ještě ho bezpečnostní složky podezírají bůhví z čeho. A ohrožuje ho KGB. Ale nejhorší ze všeho je, že ho poslali na cestu jako neposlušné děcko v okamžiku, kdy zařízení, které bylo jeho vlastním dítětem – nebo skoro jeho dítětem – bylo ukládáno na své místo. „Jak dlouho ještě budu čekat na gene…“