„To znamená, že je budeme živit z našich skladů? Ptám se proto, že moji voliči pěstují nejlepší pšenici na světě. Nevím, jestli budou příliš nadšeni, že ji musejí vyvážet, když naši vlastní lidé trpí nedostatkem.“
Řídící důstojník vstal. „Jak já tomu rozumím, senátore,“ řekl, „ve vhodný čas tento problém vyřešíme spolu s Kanadou. Ale to není naše věc. Pokud nemáte další otázky – vedle v místnosti je otevřený bufet.“

Jelikož výbor už vyslechl všechno, co chtěl od Bóra slyšet, – uvolnil ho o tři dny dříve. Borovo srdce zaplesalo. Když dorazil do dopravní kanceláře, shledal ke svému překvapení, že tu sedí sympatická a vstřícná úřednice, která souhlasí s tím, že by nebylo rychlejší, kdyby přesedl na jiné letadlo v Los Angeles, než když poletí přímo na Honolulu a přenocuje tam, a potom chytí interní linku do Hila. Úřednice se neptala, proč dává Bor přednost přímé cestě na Honolulu. Nepotřebovala to. Třpyt v jeho očích jí řekl vše. V jedenáct hodin v noci havajského času se Bor zapsal do hotelu Ilikai. V jedenáct třicet už křižoval bary na Kalakaua Avenue, což bylo na Waikiki místo nejpodobnější Times Square.
Podél pláže však byli jen domorodci. Jedna polovina turistů odjela s koncem novoročních prázdnin a druhé půlka patrně vplula do nočních klubů a barů velkých hotelů na pobřeží. Před deseti dny byla Kalakaua Avenue celou noc přecpána vánočními návštěvníky. Teď zely bary téměř prázdnotou a scházelo to, nač se Bor tolik těšil.
V soukromém životě Arkadije Bora bylo Waikiki jediné místo, kde se odvážil být sám. U Projektu Vulkán byli poblíž vždycky lidé od bezpečnosti, a když si vyrazil na pevninu, drželi se ho jako siamská dvojčata. Byli v dohledu, ať jedl, pil nebo se procházel, a leželi ve vedlejší posteli, když spal.