V pokoji si sedl na okraj postele a rozhlédl se kolem. Byla to ošumělá místnost. Hala byla celkem okázalá, ale pokoj vypadal skoro jako vězeňská cela, maličká krychle s bílými stěnami.
V koupelně byla kapsle s tekutým mýdlem jako někde na veřejném záchodku – bylo to docela jiné než v hotelu Ilikai. Ale neměl se tu setkat s hezkou mladou ženou, tak co na tom záleželo?
Když zazvonil telefon, byly tři hodiny. Instrukce, které dostal, byly velmi jednoduché. Vyjděte bočním vchodem. Jděte deset metrů k rohu. Kupte si šálek kávy, sedněte si a čekejte.
Trvalo to skoro celou další hodinu. Borovi bylo jasné proč. Ať už ho volal kdokoliv, byl velice opatrný na každý krok, aby se ujistil, zda není sledován, zda Bor nezavolal bezpečnostního agenta, nebo zda okolo neslídí námořní špionáž, aby se na něj vrhla, jakmile naváže kontakt. Bor si přál, aby se to stalo. Teď už je příliš pozdě, aby telefonoval pro pomoc. Bylo velmi nepravděpodobné, že by žena přijela ve stejnou dobu jako on, i když měl v taxíku chvílemi pocit, že je někdo sleduje. Prohlédl si ostatní hosty Sam's All-Nite. Byli někteří z nich od KGB? CIA? FBI? Jak to mohl poznat, když nenosili visačku se jménem. Posadil se do řady za dva veliké mladíky, kteří si něco mumlali jemu neznámým jazykem. Snad to byla ostrovní verze angličtiny, která je téměř nedešifrovatelná pro člověka, který se učil anglicky na vysoké škole ve Tbilisi. Lokál Sam's All-Nite nebyl nic jiného než roh parkoviště a v něm pult s rychlým občerstvením na jedné straně, několika dřevěnými stoly a lavicemi na druhé a jídelním lístkem, který jeho náladu ještě zhoršil. Radovánky v něm zanechaly pocit hladu. Přivítal by plátek čerstvé papaje nebo i americké míchané vejce se smaženými brambůrky, což sice znělo ošklivě, ale ve tři hodiny ráno to bylo docela k jídlu. Nic takového tu neměli. Tacos. Hamburgry. Ze „speciality“ se vyklubalo smažené kuře. Zvolil si hovězí na kari. A prodělal. Když otevřel plastikovou misku, vykoukl na něj mastný řízek a dva kopečky studené rýže.
Káva byla špatná, kyselá a kalná. Nicméně ji pil, aby zahnal ospalost. O půl hodiny později, když už těch několik málo hostů, kteří seděli okolo, odešlo a nahradili je jiní, nebylo stále ani stopy po dalších instrukcích nebo po schůzce. Vyhodil prázdnou misku s nedotčeným kari do koše na odpadky a vydal se pro další šálek kávy.
Bylo to horší dřív. Co udělal špatně, že se ocitl na tomto místě?
Ale copak měl nějaké možnosti? Jeho život téměř od narození nespočíval v jeho rukách. Ještě mu nebyly celé dva roky, když jeho strýce, velitele divize, zastřelili v Tuchačevského čistkách. Bylo mu deset, když zastřelili jeho bratrance, který byl kapitán u parašutistů a přešel do Vlasovovy armády, bojující po boku Němců. Mezi těmito dvěma událostmi si pamatoval jen válku. Jako sedmiletý už dostal partyzánský trénink. Partyzánský trénink pro hocha, který se ještě občas pomočuje! V případě německého vítězství v Gruzii se měl uchýlit do hor okolo Tbilisi a střílet, přepadat, vyzvídat a zabíjet! Pro Bora, kterému tenkrát nebylo víc než patnáct, to byla strašná představa, ale v té době bylo strašné všechno. Mapa ukazovala sovětskou Gruzii sevřenou mezi dvěma moři. Jedním byli Němci a na jihu pak Turci, v boji s nimiž umřel jeho dědeček. Na severu již nacisté obklíčili Stalingrad. To nebyla žádná fantazie.