Celou sezónu mu dalo práci, než vystrnadil muže ze svého pokoje, když si přivedl nějakou pěknou holku z pobřeží Koana, a ani pak se necítil volně, protože někde blízko postele byl umístěný mikrofon, který všechno přenášel.
A to šlo o ženskou. Onu silnější, méně veřejnou touhu, kterou čas od času pociťoval, nemohl nikdy Bor uspokojit, když byli nablízku agenti bezpečnosti – a pouze na Waikiki se jich vždycky mohl zbavit.
Před půlnocí se Bor seznámil v pochybném baru dole na pláži s velmi hezkým mladíkem, který projevil ochotu doprovodit ho do pokoje.
Jedna z příjemných stránek hotelu Ilikai byla, že nebyl ani lepší ani horší než tucet jiných hotelů podél ulice, ale jeho zdviže nebyly v blízkosti recepce. Žádný recepční nemohl kontrolovat, jaké hosty si hotelový návštěvník vede do svého pokoje. Žádný hotel na Waikiki neohrožoval jeho dobrodružství tím, že by strkal nos do jeho záležitostí, ale Bor se neobával jenom recepčních.
Stejně tak se mu právě teď nezdálo, že by se měl obávat něčeho jiného než agentů bezpečnosti.
Když už chlapec z baru odešel a usmívající se Bor se chystal do postele, zazvonil telefon.
Někdo si spletl číslo, pomyslel si Bor zlostně a ospale se natáhl po telefonu. Nebylo to špatné číslo. Hovor byl pro něj a osoba, která mu volala, na něj promluvila gruzínsky.

Ve čtvrt na dvě ráno, kdy v Arkadijově těle ještě doznívalo nedávné uvolnění organismu a toužilo po spánku, se Arkadij odepsal z hotelu, objednal si taxík, usedl do něj a zasmušile seděl po celou jízdu přes Honolulu a podél zátoky. Dostal pokyn, aby se přihlásil do řadového motelu poblíž letiště a tam čekal na další instrukce. Začal pochybovat o tom, zda bylo moudré, že poslechl. Neměl raději zavolat důstojníka bezpečnosti z Vulkánu? Odpověď byla jasná. Měl. Ale Vulkán byl stovky mil daleko a žena na druhém konci telefonu mohla být přímo před jeho dveřmi. Teď nebyl v nebezpečí život jeho dcery. Teď šlo o jeho vlastní.
Zaplatil řidiči, dal mu velké spropitné a rázně kráčel k recepčnímu pultu. „Chtěl bych pokoj pouze na dnešní noc. Nemám ho rezervovaný,“ zamumlal a napůl doufal, že žádný pokoj volný nebude. Ale v motelu v těchto místech byla spousta volných pokojů. Podepsal se do knihy hostů přiděleným jménem William P. Johnson, a protože se ani v nejmenším nesnažil mluvit ani vypadat jako „pan Johnson“, ani neměl kreditní kartu na jeho jméno, požádala ho ospalá žena v recepci, aby zaplatil dopředu v hotovosti.