Pokrčila rameny a lokla si 7-Up. „Jestli skončí tvůj prohnilej život, bude to jen požehnání. Ale to se nestane. Stát má zájem i na takových, jako jsi ty. Nežádám, aby ses obětoval. Nezastřelí tě. Prostě mi budeš podávat zprávy a informace.“ Naklonila se a poklepala mu na ruku. „Jsi nějak nervózní, Arkadiji Semjonoviči. Dal by sis injekci haloperidolu, aby tě zbavila tenze?“
„Ne! Co ode mě chcete?“ zachroptěl.
„Já? Já nechci nic. To tvoje vlast od tebe něco potřebuje, Arkadiji Semjonoviči. Je to jen maličkost.“ Podívala se na hodinky. „Za malý okamžik odjedeme někam, kde můžeme mluvit otevřeně a nikdo nás nebude rušit. Pohovoříme si. Ty a já a ještě několik jiných, kteří mají zájem o Projekt Vulkán. Nic víc. Jenom hovor mezi přáteli. Pak tě vezmem zpátky na letiště, takže chytíš letadlo do Hila, a nikdo se nic nedoví.“ Odmlčela se a hleděla na něj pobaveně – nebo to bylo opovržení? „Ani ses nezeptal, jak se má tvoje dcera,“ řekla.
Pokrčil rameny a vyhnul se jejímu pohledu. Měl za sebou velmi dlouhý a únavný den a byl fyzicky vyčerpaný. Jak se to tak zvrtlo, že se dostal do téhle špinavé díry, kde řvou a žertují chuligánští playbojíčci s prodavačkou, a jeho vlastní život visí na vlásku!
„Jistě,“ kývla žena, „člověk jako ty se nezajímá o život jiného člověka. Rozhodně ne, když se jeho myšlení zabývá tak obrovskými věcmi, jako je zničení rodné země, dělnické třídy a možná i celého světa! Je to hanba, Bore!“
Popíchlo ho, jak hloupě to pochopila. „Ale tak to není! Je to přesně naopak! Copak nevidíte, že tím zachráníme svět? Nukleární válka je zastaralá. Nukleární zima by zabila každého, jen kdyby se vypálilo několik set raket…“
„Jakoupak jsi našel lepší cestu? Takovou, že potřebuješ jen jednu bombu, abys všechny zabil? Klaním se ti Bore!“
„Ne! Vulkán nezabije ani jednoho člověka! Má jenom zničit úrodu! Nebudou žádné žně! Nebudou poškozena města, továrny, dokonce ani raketové základny!“
Její výraz nyní vyjadřoval čisté opovržení s trochou strachu.
„A když nebudou žně, nebudou snad sovětští lidé hladovět?“
„Jen když si nedají říct! V Americe, Austrálii a Latinské Americe jsou obrovské zásoby obilí – rozhodně je ho dost, aby uživilo lidstvo po celý rok. Nebude se plýtvat zrním na krmení zvířat, takže budou snědena zvířata. Rok nebo dva bude jíst každý chleba místo steaků – je na tom něco hrozného?“
„Jo? A jakpak naši sovětští lidé to obilí dostanou? Copak můžeme říct Američanům: Ó ano, teď jste na tom dobře, vidíme, že jste ve výhodě, tak nás prosím nakrmte?“
„Samozřejmě to bude něco za něco,“ zamumlal Bor.
„A co? Tak mluv, Bore!“
Znovu pokrčil rameny, tentokrát mnohem rozmrzeleji. Ta ženská prostě odmítá rozumět. Oč snazší bylo vysvětlit tyto věci týmu z Pentagonu nebo výboru Kongresu. Lidem, kteří na vás nemíří zbraní, a v dobře osvětleném klimatizovaném konferenčním pokoji zařízeném kůží čalouněným nábytkem. „Uzavře se diplomatická smlouva,“ řekl. „Vulkán umožní podepsat smlouvu o odzbrojení. Američani snad budou požadovat změny dislokace nějakých vojenských oddílů…“