Lávová roklina

byla velkou turistickou atrakcí – kvůli svému tvaru i díky historii. Když láva stékala po svahu, tekla pomalým proudem, jako když po láhvi stéká čokoládový sirup. Jak se ochlazovala, vnější části tvrdly. Roztavená skála dál tekla rourou, již vytvořila. Pak výtok lávy z hory ustal, tekutina z roury vytekla a zbyla samotná prázdná roura. Nejprve byla samozřejmě na povrchu hory, ale později ji vytékající láva zakryla. Nakonec eroze odkryla jeden konec a tak ji objevili lidé.
Ze všeho nejvíc vypadala jako tunel, který vede odnikud nikam. Strážci parku navozili do trubice jíl a štěrk, ale tvar původní lávové roury přetrval. Byla světlá. Byla dokonce prostorná, zhruba čtvereční metr, a vedla skoro dvě stě metrů pod povrch.
Ačkoliv ji David viděl už nejméně desetkrát, když doprovázel děti nebo návštěvníky, otřásl se při představě, jaké to tady asi je beze světla, když tu zůstanete s celou tou tíží nad hlavou. Na konci rokle byl hlouček turistů oddělený zábranami a několika uniformovanými policisty od dějiště zločinu. Hlouček štěbetal a hlučel. Policie vpustila Davida a seržantku. V polovině cesty dolů, právě uprostřed, stál hlouček uniformovaných i civilních policistů. Když k nim přistoupili, jeden z nich ukázal červený slaměný dámský sandál. „Můžete to identifikovat?“