Kuši

„Proč taky,“ řekla Kuši. „Minulou noc jsem se pokoušela Lona zavolat, ale nikdo to nebral. V pořádku. Mohl být venku s dívkou. Ráno jsem to zkusila znovu, a stále to nebral. Právě jsem ti to šla říct. Pak přišla paní policistka.“
„Mělas říct, že o tom věděl.“
„Máš pravdu,“ řekla těžce, „ale je to můj pravnuk.“
David hleděl na svoji babičku. Lono? Ten čistý malý chlapec, který byl ještě včera tolik potěšený půldolarem s Eisenhowerem a Susan B. Anthonyovou? Chlapec, který zaujímal filozofickou pozici proti destrukci ostrovů Evropany? Na tom není nic špatného, dokonce i David tento resentiment sdílel. Filozofický resentiment. Ale dát se k teroristům? Byl snad jedním z členů gangu, který unáší letadla a metodicky povraždil nějakých dvacet lidí?
„Nechce se mi tomu věřit,“ řekl.
Jeho babička chvilku soucitně mručela. „Je toho najednou trochu moc,“ souhlasila. A pak dodala: „Ty, Davide. A co její syn?“ Otočila se ke dveřím, odkud bylo slyšet lehký krok Nancy Cheeové, která se právě vracela. „Co vy na to, seržantko? Co si o tom myslíte?“
Policistka chvíli sdělení Kuši rozmotávala. „Syn? Myslíte syna paní Chindlerové?“
„Rachelino dítě – hmm – správně. Jmenuje se Stephen. Ať přijede.“